Něco o sebevědomí-rozhovor pro časopis digitální fotografie
- Eva Javůrková Fotografka
- 4. 5.
- Minut čtení: 24
Aktualizováno: 5. 5.
Čtěte nezkrácenou autentickou verzi, rozhovoru pro časopis Digitální fotografie.
A užijte si to. Focení v atelieru je disciplina, za kterou je mnoho let zkušeností a pořádné dřiny. Ale stojí to za to...
Eva Javůrková
Ptala se Galina Gordeeva- šéfredaktorka a fotografka a další kouzelnice se světlem a fantazií.
Odpovědi Eva Javůrková - fotografka
1. Fotíš ženy, které by si ještě před pár lety focení vůbec nedokázaly představit. Co se podle tebe musí stát, aby žena udělala ten první krok a napsala fotografce?
Mám pocit, že mě ženy často sledují roky. Tři, čtyři, někdy i pět let. Dívají se, jak mluvím o své práci, jak ji miluju, jak ji žiju. A myslím, že postupně začnou cítit, že to není jen o fotkách.
Ten první krok většinou nepřijde jen tak. Musí se něco stát.
Někdy je to malý moment – uvidí jinou ženu na fotce a řeknou si: „Tohle bych chtěla taky. Takhle bych se chtěla cítit.“A někdy je to velký životní mezník – rozchod, nový vztah, padesátiny, nemoc, zrada, nový začátek. Najednou si uvědomí, že už nechtějí čekat.
Focení pak není jen o obrazu. Je to rozhodnutí. Rozhodnutí vystoupit ze své komfortní zóny.Rozhodnutí vidět se jinak. Rozhodnutí říct si: „Teď je řada na mně.“
A myslím, že je důležité ještě něco – musí cítit, že to se mnou zvládnou. Že je nebudu hodnotit. Že je povedu. Že je tím procesem provedu bezpečně.
Možná jsem se nestala herečkou, jak jsem si kdysi přála. Ale moje práce je jí vlastně hodně blízká. Taky pracuju s emocí, s příběhem, s proměnou. A ženy to cítí. Cítí, že mě ta práce opravdu baví – a že jim dokážu pomoci prožít něco, co si dřív ani neuměly představit.
Takže co se musí stát?
Musí přijít moment, kdy si řeknou:„Teď. A s ní to zvládnu.“
Já jsem ,, takovej převaděč do lepšího“
2. Kdy sis poprvé uvědomila, že nefotíš „jen portréty“, ale že ženám reálně měníš vztah k sobě samým?
Verze 1
Upřímně? Ne hned.
Pamatuju si jednu paní. Bylo jí padesát. Já byla o dvacet let mladší, plná elánu, trochu drzá, trochu nejistá, ale s obrovskou chutí tvořit. Tenkrát jsem si vůbec nemyslela, že se děje něco velkého. Fotila jsem. Hrála si se světlem. Smála se. Dělala hezký den.
A pak začaly chodit zprávy.
Ne takové to „děkuju za fotky“. Ale zprávy, které zněly jako:„Já se na sebe poprvé po letech dívám ráda.“„Já jsem si myslela, že už nejsem hezká.“„Ty jsi mi vrátila něco, co jsem ztratila.“
A já na to koukala jak blázen.
Protože jsem netušila, že focení může měnit životy. Že to není o vráskách, o póze, o šatech. Že to je o tom momentu, kdy žena stojí před objektivem a poprvé po letech ji někdo vidí. Ne jako mámu. Ne jako manželku. Ne jako zaměstnankyni. Ale jako ŽENU.
A ono se to začalo dít po každém focení.
Dneska už skoro vím, že ta zpráva přijde. A když nepřijde hned, říkám si: je v práci. Ozve se. Protože vím, že to funguje.
A to není pýcha. To je jistota.
Jistota, že umím vytvořit prostor, kde se žena nadechne a dovolí si být krásná. Ne dokonalá. Krásná. To je rozdíl.
A není to manipulace. To je ženská síla. Ta, která není hlučná. Ta, která netlačí. Ta, která jen drží prostor a říká: „Podívej se na sebe. Já ti jen ukážu, co tam celou dobu je.“
Možná jsem si to plně uvědomila až postupně. Ne při té první padesátileté paní. Ale při těch stovkách dalších, které odcházely o pár centimetrů rovnější. O trochu hlasitější. O kousek víc svoje.
No ale co je na tom přidaná hodnota?
Že já si při tom taky léčím vztah k sobě.
Protože když udělám hezkej den sobě – smích, světlo, tvoření, radost – tak ho automaticky udělám i jim. A peníze? Ty přijdou jako vedlejší efekt toho, že něco děláš srdcem.
Tohle není služba.
To je poslání.
A jestli jednou přestanu fotit? Tak vymyslím jiný způsob, jak ženám připomínat, kým jsou.
Protože tohle není o foťáku.
To je o tom, že vidím.
A to už mi nikdo nevezme.
A na třetí otázku se těším taky. 💛
Verze 2
Já jsem asi řekla něco hodně silného žeJo:-)))
Já mám pocit, že „jen“ fotím. Že jsem jen autentická a přirozená. Že to není žádná revoluce.
Takže nevím, kdy se mění ten život? Ne když někdo udělá velké gesto. Ale když někdo konečně uvidí sám sebe jinak.
Jo asi to trochu chápu.. Ne proto, že bych měla velké ego. Ale proto, že jsem začala dostávat zprávy. Ty tiché, nenápadné, někdy plné slz. Zprávy, které nezačínají „fotky jsou krásné“, ale spíš:
„Já jsem se takhle nikdy neviděla.“„Já jsem si poprvé připadala… dost.“„ Něco se ve mně pohnulo.“
Tohle není o světle. O objektivu. O póze.
Tohle je o zrcadle.
Modelky? Ty si nesou sebevědomí už s sebou. Tam děláš krásný obraz. Ale když před tebou stojí žena, která si deset let říká, že už není hezká… a ty jí během dvou hodin vrátíš pohled, ve kterém se pozná… tak to už není jen portrét. To je malá vnitřní revoluce.
A co je tím důkazem?
Že se vracejí.
Po deseti letech. A pamatují si ten pocit. Ne konkrétní šaty. Ne přesné pozadí. Ale pocit.
To je strašně silné. Protože fotka může vyblednout. Trendy se změní. Ale okamžik, kdy si žena dovolí mít se ráda – ten zůstane.
Možná mám filtr na to, jak měnit holkám životy. A to je dobře.
Protože ti, kdo opravdu mění životy, o tom většinou pochybují.
Kdybych se tehdy, krátce po začátku, rozhodla, že budu „jen fotografka“, možná by to zůstalo u hezkých obrázků. Ale já se nechala dojmout těmi zprávami. Nezlehčovala jsem je. Neřekla si, že přehánějí. Nechala jsem se tím proměnit taky.
A to je možná ten skutečný okamžik, kdy sis to uvědomila. Ne když přišla první zpráva. Ale já zastavila… dlouze zamyslela… a došlo mi , že to není náhoda.
Že to je směr.
A teď si bomba:
Jednou ti nějaká žena napíše:„ To focení u tebe bylo začátek toho, že jsem odešla z práce, která mě ničila.“ Nebo:„ Ten den jsem si po dlouhé době připadala živá.“Nebo:„ Kvůli té fotce jsem si dovolila znovu randit.“
A ty zase řekneš: „Já jen fotím.“
A budeš se usmívat.
Protože hluboko uvnitř už víš.
Že nefotíš portréty.Ty vracíš ženám jejich vlastní pohled.
A to je dar, který se nedá naučit. Ten se jen pozná.
3. Říkáš, že z žen děláš „kočky“. Co to pro tebe znamená – je to víc o vzhledu, nebo o tom, co se s nimi děje uvnitř?
Dělám z žen „kočky“? Ne. Dělám něco jiného.
Často se mě ptají: „Ty z těch žen děláš takové kočky… Co to pro mě vlastně znamená?
A já říkám – jsou to dvě věci. Vždycky dvě.
Jsou ženy krásné. A jsou ženy chytré. A někdy je mezi tím propast.
Jednou jsem měla klientku. Byla opravdu nádherná. Typ ženy, za kterou se otočí celá ulice… A já si tehdy v duchu říkala – a není to vtip, opravdu jsem si to pomyslela – „Ty jsi tak krásná, že kdyby tě obdivoval můj manžel, žárlila bych asi pět minut… a pak bych si řekla, že to stejně nemůže dlouho fungovat.“ Protože pak bys otevřela pusu a všechno by bylo pryč:-)
Šlo o to, že krása sama o sobě nestačí.
Krása není tvar obličeje. Není to délka nohou ani plné rty. Krása je něco jiného.
Je to moment, kdy se na člověka díváte a je vám s ním dobře. Kdy z něj vyzařuje lidskost. Kdy ho máte rádi jako člověka – a proto se vám líbí.
Já sama se nepovažuji za žádnou krasavici. Mám pocit, že je na mně všechno tak trochu divně, neforemně, nakřivo. Ale už dávno vím, že tohle s krásou nemá moc společného.
Ty nejkrásnější ženy o sobě totiž často vůbec nevědí.
Stojí tam. Jsou nádherné. A nevěří si.
A pak jsou tu ty, které působí nafoukaně. Jenže časem jsem pochopila, že nafoukanost často není pýcha. Je to obrana. Je to nejistota převlečená za sebejistotu. Ty, které se nejvíc předvádějí, mívají uvnitř největší strach, že nejsou dost.
Takže když říkám, že z žen „dělám kočky“, nemyslím tím make-up, podpatky ani pózy.
Mluvím o změně, která se odehraje někde uvnitř.
Ta změna tam většinou už dávno je. Jen je schovaná. Čeká.A já ji pomalu vytahuji ven – tím, jak s nimi mluvím. Tím, že jim fandím. Tím, že jim věřím, někdy víc, než si věří ony samy.
Vracím se jim sebevědomí. Není to hlučné, ale tiché. To opravdové.
Po focení často stojíme mezi dveřmi. Ony už mají odejít, ale ještě tam zůstávají. Dívají se na mě zvláštním pohledem. Vím, že chtějí něco říct, ale ještě pro to nemají slova.
A pak mi to napíšou ve zprávě.
Že se viděly jinak.Že si najednou nepřipadaly tak malé. Že si uvědomily, že jsou vlastně krásné.
A já si pokaždé říkám – možná to věděly. Jen to potřebovaly uvidět.
Takže je to o vzhledu? Ano i ne. Vzhled je jen nástroj.
To podstatné se děje uvnitř.
4. Máš pocit, že ženy po padesátce řeší při focení jiné strachy než mladší klientky? Jaké?
No… to je vlastně hrozně zvláštní otázka.
Protože ženy po padesátce – a teď to řeknu úplně natvrdo – už skoro nic neřeší.
Teda… řeší. Ale úplně jiný věci.
Holky kolem třiceti, čtyřiceti? Ty jedou bomby. Zachraňují rodiny, vztahy, kariéry, svět, někdy i počasí. A ještě u toho chtějí vypadat jako šestnáctky. A já to říkám s obrovskou úctou, jo. Protože bez nich by se půlka planety rozsypala.
Ale přijdou ke mně do ateliéru a první, co slyším:
„Tady tohle na těle mi to schovej.“
,,Nebo vyretušuj.“„Tady to vyhlaď.“„Prosím tě, ať nevypadám unaveně.“
A já vím, že to není o vráskách. To je o tom, že mají pocit, že ještě musí obstát. Že ještě nejsou hotové. Že ještě nemají splněno.
A pak přijde padesátnice.
Otevře dveře.Rozhlédne se.„Jaký máš kafe?“„Kde je záchod?“
Sedne si. A začne mluvit.
O dětech. O tom, jak se rozvedla. O tom, jak to ustála. O tom, že ji bolí koleno, ale že je jí to vlastně jedno, protože má zdravý vnouče.
Na tom je jedna věc krásná.
Ona už se nesnaží být někdo jiný.
Nechce být šestnáctka. Nechce být dokonalá. Chce být viděná taková, jaká je.
A když se jí zeptáš, jestli má nějaký strach z focení, tak víš, co ti většinou řekne?
„Jen aby to focení moc rychle neuteklo.“
To je jejich strach. Že ten čas, kdy jsou samy pro sebe, kdy se smějou, kdy si dovolí být ženský bez role mámy, manželky, babičky, šéfové… že ten čas skončí.
Protože ony už si odplakaly svoje. Odpracovaly si svoje. Odbojovaly si svoje.
A najednou zjistíš, že věk není žádnej handicap. Věk je dar. Fakt dar. Já jsem za každej rok vděčná. Zaplať pánbůh, že mi je tolik, kolik mi je. Protože kdyby mi bylo dvacet, tak ti na tuhle otázku odpovím úplně jinak – a blbě.
Padesátka ti vezme iluze. Ale dá ti klid.
A klid je strašně sexy věc.
Takže jestli ženy po padesátce řeší jiné strachy?
Ne.
Ony už většinou pochopily, že největší hloupost je bát se toho, jak vypadáš, když jsi přežila tolik věcí, které tě mohly zlomit – a nezlomily.
A jestli mám být úplně upřímná?
Nejkrásnější focení jsou právě s nimi.
Protože tam už nefotím „jak vypadám“.Tam fotím „kdo jsem“.
A to je úplně jiná liga.
5. Stalo se ti, že klientka přišla s jasnou představou, ale ty jsi během focení pochopila, že potřebuje úplně něco jiného?
Ano. A děje se to pořád.
Klientka přijde s úplně jasnou představou. Má to v hlavě, má to v telefonu, někdy i na Pinterestu, všechno připravený. A já během prvních pěti minut vím, že potřebuje něco úplně jiného.
Ne jiný šaty. Ne jiný světlo. Ale jiný pocit.
Některé ženy potřebují hlavně zklidnit. Hodit do pohody. Potřebují tu mojí péči. Tu laskavost. A zároveň i tu moji lehkou drzost, protože já se jich nebojím. A ono je to strašně cítit, když se fotograf bojí své klientky. To já nedělám.
Občas přijde někdo, kdo zkouší hranice. Nechci o něm používat žádný ošklivý slova, to vůbec. Prostě jinak nastavený člověk. A teď na vás zkouší věci, který by mohly rozbourat to naše dnešní přátelství. Protože focení je vztah. Můžeme komunikovat, můžeme si říct hodně věcí, ale nemůžeme se shazovat.
A i když se tohle stane, já to ustojím tak, že ta klientka si vlastně ani nevšimne, že jsme něco přenastavily. Pokračujeme dál. Jen jemně jinudy. Tak, aby to bylo bezpečný. A aby to bylo dobrý.
Když má někdo představu, o které vím, že prostě dlouhodobě fungovat nebude, tak to dělám půl na půl. Řeknu: „Dobře, uděláme půlku podle tebe. A druhou půlku pojď zkusit podle mě.“ A ony jsou spokojené. To svoje milují. K tomu mému se většinou ani moc nevyjadřují. Ale já vím, že právě tyhle fotky budou nadčasové.
To, co je dneska moderní, může za dvacet let působit úsměvně. A já nechci, aby si za třicet let řekly: „Ježiš, co jsem to měla na sobě, co to bylo za líčení.“ Já chci, aby si řekly: „To jsem byla já. A byla jsem krásná.“
Měla jsem třeba mladou holku. Strašně silné líčení, všechno podle nějaké aktuální vlny. Nechala jsem ji. A pak jsme udělaly i tu moji verzi. A já jsem si říkala – mamince musí srdce zaplesat. A té holce taky zaplesá. Jen možná o pár let později.
Možná ta otázka míří i jinam. Jestli někdy cítím, že žena nepřišla jen na fotky, ale vlastně si potřebuje srovnat život.
Tak to je skoro každá druhá.
Ale já nevím, co znamená „srovnat život“. Já si myslím, že někdy stačí si uvědomit pár věcí. Že jsem hezká. Že život není nekonečný. A že za spoustu vztahových a pracovních průšvihů si z velké části můžu sama. A to neříkám krutě. Říkám to jako svobodu.
Protože když za všechno může okolí, vláda, partner, šéf… tak nemám páku. Když připustím, že mám svůj díl zodpovědnosti, tak s tím můžu něco dělat.
Když jsem chtěla jinou práci, začala jsem ji hledat. Když jsem chtěla jiný život, začala jsem si klást otázky. A to je možná to nejdůležitější – umět se ptát. Jakmile si položíte správnou otázku, odpověď už se někde rodí.
Já si dávám tolik otázek, že mi někdy kouří z hlavy. Ale je to nádherné dobrodružství.
A focení? To je jen místo, kde se tohle všechno někdy potká.Mezi světlem, tichem a jedním cvaknutím.
6. Jak si „načítáš“ klientku ještě před focením? Co tě zajímá víc než míry, věk nebo typ postavy?
Když přemýšlím nad tou otázkou – jak si „načítám“ klientku ještě před focením – musím se vždycky trochu usmát. Protože pravda je, že ona si mě většinou načte dávno přede mnou.
Ženy, které ke mně přicházejí, už mě někde viděly. Ve videu, na fotkách, někdy mě slyšely mluvit. Už vědí, jaká jsem, jak přemýšlím, jak se směju. A tak ke mně většinou přijdou ženy, které jsou tak trochu moje krevní skupina. Takové moje sestry. Někdo, kdo přemýšlí podobně a kdo cítí, že si budeme rozumět.
Pak si spolu sedneme. Dáme si kafe, někdy je dort, někdy chlebíčky. Někdy něco přinesu já, někdy přinesou holky, někdy upečou bábovku. A u toho si povídáme. A já si je při tom vlastně načítám.
Ale ne tak, že bych někoho zkoumala jako pacienta nebo oběť pod mikroskopem. Spíš jako kamarádku. Já totiž od první chvíle na ženě vůbec nevidím nic špatného. To mám úplně vypnuté. Já vidím jen to dobré.
Dívám se, jak se směje. Jak sedí. Jak zvedne hrnek s kávou. Jak se hýbe, jak reaguje. A najednou už vím: tahle se ráda směje, tahle je pohybově skvělá, tahle má v očích něco nádherného.
A zajímavé je, že v té první chvíli se vlastně vůbec nedívám na postavu. Ta mě nezajímá. Postavu si stejně dokážu nasvítit tak, aby na fotce vypadala krásně. Co mě ale zajímá opravdu hodně, jsou oči. Ten kontakt. Jestli mi bude rozumět, když na ni začnu mluvit.
Protože já při focení mluvím hodně. Vysvětluju, vedu, učím. A vůbec mi nevadí do toho dát energii. Naopak mě baví, když vidím, jak člověk najednou pochopí, co po něm chci, a začne na těch fotkách opravdu žít.
A pak se mezi námi stane ještě jedna zvláštní věc. Já tomu říkám drát.
Ten drát tam vznikne už ve chvíli, kdy mi žena poprvé napíše nebo zavolá. Ale když sedíme spolu u toho kafe, ten drát začne sílit. A někdy se z něj stane úplně tlustý kabel. Takové napojení, kdy víte, že si rozumíte skoro beze slov.
Kolikrát jsem seděla s nějakou ženou a po chvíli jsem jí říkala: „Hele, nebudeme si ani říkat víc. My resonujme…. Ono to tady prostě lítá mezi námi.“ A bylo to nádherné spojení.
Myslím, že je to tím, že mám jednu zvláštní schopnost. Umím být úplně obyčejná ženská, která se směje blbostem a řeší malé radosti života. A zároveň umím jít v rozhovoru i hodně hluboko. Jako bych v sobě měla dvě polohy – a podle člověka, který sedí přede mnou, se na jednu z nich naladím.
Ne proto, že bych něco hrála. Ale protože mám opravdu ráda lidi. A zajímá mě jejich svět.
A když se ty dva světy na chvíli propojí – ten její a ten můj – vznikne něco krásného. A právě z toho pak vznikají fotografie, které nejsou jen hezké. Ale jsou živé.
7. Podle čeho poznáš, jestli máš před sebou ženu, kterou je potřeba hodně vést, nebo naopak spíš nechat být?
Upřímně? Já většinou vedu skoro všechny. Ne proto, že bych si myslela, že ženy samy nevědí, co dělají. Ale proto, že když je nechám úplně být, většinou začnou dělat věci, které někde viděly – v časopisech, na Instagramu, v televizi. A myslí si, že mi tím pomáhají.
Jenže mně pomáhá něco úplně jiného.
Mně pomáhá, když se na mě ta žena dívá. Opravdu dívá. V tu chvíli se mezi námi něco propojí – jako kdybychom mezi sebou natáhly dráty. Najednou je tam proud. Ona vidí mě, já vidím ji, a začneme spolu komunikovat beze slov.
Často říkám, že se snažím ženy při focení trochu „vypnout“. Ne ve zlém smyslu. Spíš je na chvíli vyvést z jejich běžné hlavy, kde běží věty typu: Jak stojím? Nemám břicho? Co mám dělat s rukama?
Když se to podaří, jejich oči se rozzáří zvláštním úžasem. A v tu chvíli se něco stane. Jsou najednou někde jinde – mnohem víc samy sebou.
Já ty ženy vlastně nevedu proto, abych je ovládala. Vedou mě k tomu úplně jiné důvody. Já v nich hledám to krásné, co tam už dávno je – a jen jim pomáhám to uvidět.
Občas ale nastane moment, kdy je nechám úplně být.
Řeknu: „Dobře, teď si dělej, co chceš.“
Někdy začnou tančit, pohybovat se, hrát si s tím prostorem. A já vím, že z devadesáti procent to bude nepoužitelné. Jenže pak – mezi tím vším – najednou vznikne jedna jediná vteřina. Malý záblesk radosti nebo pravdy.
Tu fotografii jí pak ukážu.
A ona se na ni podívá a často tiše řekne:„To jsem já?“
A to je ten okamžik, kvůli kterému tu práci dělám.
Samozřejmě existují i ženy, které už přijdou s vlastní představou. Často mladší. Mají něco natrénované z videíček nebo odjinud. Někdy to není špatné. Jenže většinou je v tom trochu cítit póza. Je to hezké, ale trochu strojené.
A já hledám něco jiného.
Chci, aby lidé na mých fotografiích mluvili sami za sebe. Aby jejich oči opravdu něco říkaly.
A někdy k tomu vede moje vedení.A někdy jedna jediná vteřina svobody.
Obojí je vlastně krásné. ✨
8. Máš nějaké své osvědčené triky, jak prolomit stud a nervozitu hned na začátku focení?
Upřímně řečeno – focení vůbec nezačíná ve chvíli, kdy klientka vstoupí do ateliéru a já zvednu fotoaparát. V té chvíli už je vlastně skoro hotovo.
Focení totiž začíná mnohem dřív. Začíná ve chvíli, kdy žena překoná vlastní strach a rozhodne se napsat první zprávu. Někdy je to krátký dotaz. A někdy přijde dlouhý dopis o dvou stránkách – o dětech, manželovi, zdraví, o tom, že jí je padesát, že přibrala, že už si nepřipadá hezká… a někdy dokonce i o tom, jak v životě něco ztratila.
A právě tam začíná moje práce.
Neexistuje žádná šablona odpovědí, žádný automat, který by to vyřešil. V tu chvíli musí odpovědět člověk. Někdy odpovídám mezi vařením večeře, někdy večer v osm. Někdy jen napíšu:„Děkuju za důvěru. Přečetla jsem si to. Ozvu se vám zítra podrobněji.“
A už to je první krok. Najednou nejsme dvě cizí ženy. Už jsme dvě ženy, které spolu začaly mluvit.
Pak přijde den focení.
A někdy se stane něco krásného. Třeba klientce řeknu:„Když se budete před focením bát a nebudete moct usnout, upečte bábovku.“
A ona opravdu přijde do ateliéru s bábovkou v ruce.
Najednou se otevřou dveře a nepřichází klientka na fotografování. Přichází žena do holčičího světa. Do místnosti, kde už je káva, smích a dvě kamarádky, které se teprve potkávají.
Často mezi dveřmi zazní něco naprosto odzbrojujícího:„Ty jsi ve skutečnosti hezčí než na videích.“
A já se tomu směju, protože já nechci být dokonalá. Já chci být hlavně opravdová.
Autenticita je totiž to, co bourá stud nejrychleji.
V ateliéru se velmi rychle stane ještě jedna zvláštní věc. Ženy si začnou říkat věci, které by si možná dovolily říct až na třetím sezení u psychologa. Mluvíme o rodině, o vztazích, o životě, někdy i o sexu, někdy o smutku, někdy o radosti.
Ne proto, že bych byla terapeutka. Ale proto, že mezi námi vznikne důvěra.
A co je na tom fakt dobré…Ty příběhy si nikam nepíšu. Nikdy bych o nich nenapsala knihu. Zůstávají tam, kde vznikly – mezi dvěma lidmi, v bezpečném prostoru.
Možná právě proto pak stud úplně zmizí.
Když se žena uvolní, když se zasměje, když si utře slzu a pak si dá další lok kávy… v tu chvíli už vlastně nefotím „klientku“.
Fotím člověka, který se přestal bát být sám sebou.
A v takové chvíli už žádné triky nepotřebujete.
V ateliéru totiž stud nemá místo.Tam patří přátelství, ženská sounáležitost a trochu obyčejné lidské lásky.
9. Stala se ti při focení situace, kdy ses musela hodně držet, abys nevyprskla smíchy?
My se v ateliéru smějeme tak, že právníci v patře nad námi chodí zavírat dveře, protože je to ruší. Když máme otevřené okno, je nás slyšet až k Tescu.
My se tam smějeme vlastně nepřetržitě.
My se vůbec nedržíme!!
Kolikrát při práci něco řeknu… a hned si říkám: „Tohle jsem asi ani neměla říkat.“ Jenže ono je to tak spontánní a tak lidské.
A hlavně – lidé, kteří k nám chodí, jsou prostě úžasní.
Někdy přijdou i lidé, kteří mají za sebou těžké věci. Třeba vážné operace. Někdo po onkologické léčbě. A přijdou s tím, že jejich život je teď jiný.
Občas někdo řekne:„Víte, já už třeba nemám jedno prso.“
A my na to úplně přirozeně:„No tak vyfotíme to druhé. A to první tam případně doděláme.“
Ne proto, že bychom si z toho dělali legraci.Ale proto, že si ty nemožné věci prostě nesmíme pustit do hlavy tak, aby nás zastavily.
My jsme tam vlastně šťastní, že tu práci můžeme dělat.Že můžeme lidi fotit.Že můžeme být u toho, když se někdo znovu začne mít rád.
Ten optimismus je tam někdy tak silný, že už skoro hraničí s černým humorem. Ale zvláštním způsobem je to právě ten humor, který lidi drží nad vodou.
A víš, co je na tom nejkrásnější?
Někdy ti třeba zavolá paní a řekne:„Já jsem hodně nemocná. Možná už tady dlouho nebudu. Chtěla bych ještě hezké fotografie.“
A ty ji vyfotíš.
A pak ji o deset let později potkáš na Facebooku… a ona pořád žije.
Takže ano.Smích léčí. O tom není pochyb.
A myslím, že na tuhle otázku jsem vlastně odpověděla úplně celou.
Takže díky, Gali.
10. Co je pro tebe při focení důležitější – technická dokonalost, nebo moment, kdy vidíš, že se žena začíná cítit dobře?
Upřímně? Obojí. A jedno bez druhého vlastně nefunguje.
Na začátku focení je pro mě nejdůležitější, aby se žena začala cítit dobře. První minuty jsou klíčové. Hodně s ní mluvím, ukazuju jí první fotografie, povzbuzuju ji. Když jí po pár záběrech ukážu fotku a ona řekne: „Jé, to je dobrý…“, v tu chvíli se něco uvolní. Spadne napětí a najednou to začne být radost.
A teď přichází ta malá fotografická strategie. Když jí ukazuju první fotku, snažím se, aby byla hezká – často lehce přesvícená. Ne proto, že bych chtěla něco skrývat, ale protože světlo umí být laskavé. Zjemní pleť, schová drobné nedokonalosti a žena uvidí sama sebe tak, jak ji často vidí ostatní – hezčí, než si myslí.
Technika je ale zároveň strašně důležitá. My fotografové na ní pracujeme celý život. Nikdy nemůžeš říct: „Tak, a teď už to umím.“ Vždycky se otevřou další fotografická vrátka , další světlo, další způsob, jak něco udělat lépe.
Já jsem ateliérová fotografka. Tam se cítím doma. Po těch letech už si docela rozumím se světly, s foťákem i se všemi těmi čudlíky. Ale kdybych měla najednou fotit třeba sport, musela bych si některé věci znovu osvěžit. Když člověk dělá něco dlouho, dělá to automaticky. Jakmile ho něco vyvede z té rutiny, musí znovu zapojit hlavu.
Když jsem učila na fotografické škole, uvědomila jsem si ještě jednu věc. Fotograf se musí umět uvolnit. Když je ve stresu, hlava se zastaví. Najednou zapomene i ty nejjednodušší věci a všechno se zkomplikuje.
Ale když se dostane do pohody a do takového toho zvláštního „flow“, kdy všechno plyne, začne se dít magie. A právě tehdy vznikají ty nejlepší fotografie.
Takže co je důležitější?
Moment, kdy se žena začne cítit dobře…a technika, která tomu momentu dá krásnou podobu.
Jedno bez druhého prostě nejde.
11. Potkáváš se se situací, kdy se klientce výsledek líbí méně než tobě?
To je docela drsná otázka. (smích) Ale vlastně ano – takové situace se občas stanou.
Nejdřív ale začnu u sebe. Fotograf má na svou práci obvykle mnohem přísnější měřítka než kdokoli jiný. Já sama jsem už zažila chvíli, kdy jsem s výsledkem nebyla úplně spokojená – měla jsem pocit, že to mohlo být ještě lepší. Jenže klientka to vůbec nevnímala. Byla nadšená. A to je vlastně docela typické. Když něco děláte dlouhé roky, vidíte detaily a drobnosti, které běžný člověk ani nezaregistruje.
A pak existuje i opačná situace – že se fotografie líbí víc mně než klientce. Ano, i to se může stát.
Zajímavé je, že většinou nejde o technickou kvalitu fotografie. Spíš o to, na co se ten člověk dívá a co má v hlavě. Já třeba vidím výraz, energii, držení těla, světlo na tváři. Klientka se ale někdy soustředí na maličkost – drobný detail, který je viditelný jen při velkém zvětšení, a který na běžné fotografii ve formátu třeba 20 × 30 vůbec nehraje žádnou roli.
Často je to třeba v momentě, kdy má někdo představu, že si z fotografie udělá velký obraz na stěnu. Najednou se začnou řešit detaily, které při běžném pohledu vlastně vůbec neexistují.
Fotografie je totiž trochu zvláštní věc. Fotograf se dívá očima kompozice, světla a emocí. Klientka se často dívá očima vlastních nejistot.
A někdy se tyhle dva pohledy prostě nepotkají úplně ve stejném bodě. Což je vlastně docela lidské.
12. Jak vznikají tvoje scénáře k videím – máš je promyšlené dopředu, nebo hodně jedeš na intuici a momentální náladu?
Hele… já žádné scénáře nemám.
Na to, že mám po všech sítích celkem asi 170 tisíc sledujících koukám spíš jako na milou náhodu.
Občas si sice říkám, že bych měla být víc připravená, víc uhlazená, víc „profesionální“. Někdy se na sebe podívám ve videu a řeknu si: Proboha, vždyť jsem tam úplně strašná, trapná. A jindy zase: No tak dneska jsi docela hezká. A možná i zábavná.
Já si myslím, že jsem prostě všechno.Někdy chytrá, někdy úplně blbá.Někdy krásná, někdy ošklivá.Někdy laskavá, někdy protivná.
Zkrátka člověk. Směs všeho, co běhá po téhle planetě.
A tak to s těmi videi vzniká úplně jednoduše.Najednou mi v hlavě cvakne nálada.
Řeknu si:„Hele, měla bys něco natočit. Ti lidi na to čekají.“
A někdy mi dokonce píšou, že jim moje videa chybí. A že mě mají rádi. A to je tak strašně milé, že se tomu nedá odolat.
Takže žádný scénář.
Spíš takový malý domácí rituál.
Nejdřív se podívám, co mám na sobě.A někdy si řeknu: „Tak tyhle fusekle by možná mohly zmizet.“Jindy zůstanu jen v těch domácích hadrech. To asi nikoho moc nenadchne.
Někdy se převléknu za úplně strašnou dračici .
Pak si postavím telefon.
Mám doma pár míst, která už dobře znám.Taková moje tajná filmová zákoutí.
Místa, kde mě kamera vezme celou.Kde ze mě udělá kočku.
A klidně v plavkách . Jako sexy babičku. Protože ukazuju ty dobré úhly a chci inspirovat.Tam kde světlo není úplně katastrofa.
A tam to prostě natočím.
Improvizace.Tady a teď.
Jediné, co mě někdy inspiruje, je nějaká rekvizita, která se válí kolem.Nebo moje schody.
Schody jsou mimochodem záruka dobrého světla.
Ale jen ráno.
Večer už je to bída.
Ráno tam jde světlo z boku. A to je kouzlo.Trochu prodlouží nohy, trochu schová bříško… a najednou v mém pozdním věku nevypadá život zas tak tragicky.
Pak mi lidi píšou:„Ty máš skvělou postavu.“
A já jim říkám:„Děkuju. Ale nechtěli byste mě vidět jindy. To je jenom to světlo.“
Takže kdybych někdy začala na těch schodech fotit, myslím, že by to byla docela služba lidstvu.
A ještě jedna věc.
Strašně ráda odpovídám lidem na otázky.Na sítích můžeš jejich komentář zkopírovat a udělat z něj rovnou video odpověď.
Prý to zvyšuje dosahy.I když teď jsou ty dosahy stejně trochu mrtvé.
Ale co me baví…
Já ta videa nedělám hlavně pro algoritmus.
Já je dělám pro sebe.
Protože si neumíš představit, jak je krásné, když máš někdy splín, nebo tě něco trápí…a ty si pustíš svoje staré video.
A vidíš se, jak se směješ.Jak jsi byla šťastná.Jak mluvíš zapáleně o práci, kterou miluješ.
A já své práci věřím.
To není jen práce.To je nádherná práce.
Takže to pro mě není marketing.
Je to terapie.
Ne že bych se nějak obdivovala v zrcadle.
Ale strašně ráda se dívám na svoji radost.Na ten pocit, který při té práci mám.
A asi ho opravdu vysílám ven.
Já o sobě totiž někdy říkám, že jsem takový Radovan domácí.
Nedávno jsem byla hrát bowling a porazila jsem tam jednoho chlápka, který se jmenoval Radovan.Docela mě to pobavilo.
Neříkala jsem mu, že jsem taky Radovan.A ještě k tomu domácí.
Ale tak to prostě je.
Takže shrnutí?
Žádný scénář.Žádný plán.
Jen nálada, světlo na schodech…a chuť podělit se o radost.
13. Sleduješ trendy, nebo si spíš vytváříš vlastní formát, který jen obměňuješ?
To je fakt skvělá otázka. Já začnu tím, co jsem dělala jako fotografka, protože je to vlastně hodně podobné.
Když jsem začínala fotit, strašně jsem nechtěla koukat na fotky cizích fotografů, abych si nezkazila vkus. Jenže pak jsem samozřejmě zjistila, že nějaké vzory tam přece jen mám. Takže jsem ty trendy začala sledovat, ale až později. Došlo mi totiž, že úplně bez trendů to taky nejde. Když chceš být hodně originální, tak paradoxně potřebuješ vědět, co se kolem tebe děje.
Ale musí tam pořád zůstat to tvoje. Nemůžeš kopírovat.
A přitom si pamatuju, že nám kdysi někdo chytrý – možná profesor na fotografii, možná jsem si to vymyslela já, fakt nevím – řekl jednu věc. Že není žádná hamba někoho kopírovat. Opravdu není. Ale nesmí to být horší.
A ono se stejně vždycky stane, že když někoho kopíruješ, tak se do toho začne přimíchávat tvůj vlastní rukopis. A tím se to vlastně stane dobré.
Já bych dneska řekla, že si vytvářím vlastní formát. A ten vznikl docela zajímavě. Všichni fotografové, které jsem sledovala – a myslím to v dobrém – měli nádherně uhlazené TikToky, Instagramy, krásně připravené reklamy, všechno mělo řád, fazónu.
A já byla ta, která tam před lety začala vnášet svůj soukromý život.
Nestyděla jsem se přiznat chybu. Protože jsme lidi.
Jakmile jsem tam pustila tohle přirozeno, lidé na to začali reagovat. A není to o tom, jestli máš velkou sledovanost nebo malou. Je to o tom, že tě lidi buď mají rádi, nebo nemají.
A spoustě fotografů se to líbilo. Já vždycky trochu vtipně říkám, že jsem jim strašně „zkurvila“ Instagramy, protože najednou začali dělat to samé. Začali tam tlačit svoje rodinné věci.
Jenže já poznám přirozenost a poznám hru. Když to někdo tlačí na sílu, tak to poznám. A je mi jich vlastně líto.
Tohle je totiž cesta. Tisícovky videí, opravdu zničených videí, kde jsi trapná, kde jsi hrozná, kde se sama sobě nelíbíš. A čekáš, že to bude jednou dobrý.
A pak teprve někdy přijde klid. A taková ta odměna, že se něco povedlo a začne to sbírat… body, vavříny, ovoce – já nevím, jak to říct, občas se vyjadřuju blbě.
Pak jsem ale zase nabyla dojmu, že není úplně dobře všechno takhle říkat a ukazovat. Že bych měla začít trochu víc mluvit profesionálně. Protože jsem se do toho koloběhu dostala tak, že jsem skoro zapomněla, že jsem fotografka. Začala jsem si jen povídat s lidma.
A úplně jsem zapomněla, že bych jim vlastně měla nabídnout svoji práci.
Takže je to celé o rovnováze. Opravdu velké rovnováze. Nemůžeš ze sebe dělat jen kašpara a zapomenout, že se tím musíš živit.
Já za ty peníze jezdím na dovolené, platím nájmy, vybavení, techniku, programy…jsem holka, kupuju si kabelky, utrácím na Vinted, chodím do sekáčů, kupuju si jídlo. Spousta rekvizit a oblečení do atelieru- mám výmluvu, co když se to bude hodit na fotky:-)))
To je přece normální.
Peníze máš mít. Ale nesmí to být jen o tom, že chceš peníze.
Já chci i zábavu.
14. Co z tvého obsahu funguje nejlépe – proměny, humor, emoce, nebo třeba i edukace?
Humor, autenticita a dobře plánovaná prodejní strategie, spojená s emocí a láskou k řemeslu.
O tom by se dala napsat kniha. Jednou to udělám. Mám připraveno víc hodně chytlavých a aktuálních témat, jen trochu chybí čas. A pro mě odpočinek má větší hodnotu než byznys.
15. Máš někdy pocit, že bys měla „zbrzdit“, nebo je pro tebe pravidelnost a kvantita důležitá?
Nemám pocit, že je pro mě důležitá kvantita. Zbrzdit ano — to už jsem vlastně udělala. Mám za sebou strašně moc hodin u počítače a strašně moc hodin v ateliéru. Věnovala jsem tomu opravdu hodně času.
A oči tím samozřejmě trpí nejvíc.
Takže ano, v určitém věku by měl člověk trochu zabrzdit. Ale to neznamená, že by se na to měl úplně vykašlat. Jde jen o to, abych lidi nebrala jako běžící pás. A to se mi nelíbí. Samozřejmě spousta fotografů to tak dělá — ale to je prostě způsob, který si vybrali.
Protože běžící pás je způsob jak nabrat větší počet zákazníků a je to taky způsob.
Já jsem si vybrala, že těm lidem dám úplně všechno. A tak to bude.
Dám jim čas…
Otázka je jenom, kolik let to člověk může vydržet, když už třeba není nejmladší.
A co byla ta druhá část otázky?Jo — pravidelnost a kvantita.
Hele, oni někteří sedí na těch sítích a generují pravidelný obsah a tvrdí, jak je to strašně důležité. Ano, musíš o sobě dávat vědět. Třeba Coca-Cola si taky pořád pouští reklamu, i když ji dávno nepotřebuje — to víme.
Ale sejdeš z očí sejdeš z mysli…
Takže ano, nějaká pravidelnost je dobrá. Ale nepřehánět to. Nesedět u toho 24 hodin denně . Člověk má svůj život. Na sítích nežijeme. My žijeme ve skutečnosti.
A já si myslím, že právě v mém ateliéru ten skutečný život je. A tam si ho užíváme opravdu hodně.
Tak tak.
A brzdit nechci, jen umět v zastavení získat efektivitu.
Nechci být křeček v kolotoči.
16. Stávalo se, že ti chodily hnusné komentáře? O co těm lidem šlo?
Upřímně? Mně se to skoro nestává. A já vlastně ani nevím proč. Manžel dokonce říká, že jsem snad jediný člověk na internetu, který nemá hejtry. A možná má pravdu.
Sem tam se nějaký komentář objevil, ale bylo jich opravdu strašně málo – a vždycky to nějak samo zmizelo.
Pamatuju si jeden, který vlastně ani nepovažuju za hejt. Paní mi tehdy napsala něco ve smyslu, že moje fotostudio je pro „velké šťastné holky, které jsou krásné“. Bylo to napsané tak trochu útočně, ale mně to nedalo a ze zvědavosti jsem jí odepsala, proč to vlastně napsala.
A ona mi pak napsala pravdu. Byla nemocná, měla rakovinu, měla paruku a hrozně ji bolelo vidět jiné ženy šťastné a krásné.
A v tu chvíli mi to došlo.
Že za spoustou takových komentářů není zloba. Ale bolest.
Od té doby si myslím, že klasický hejter je často jen člověk, kterému je nějak smutno nebo se mu něco v životě nedaří.
A možná je to i tím, že já ty špatné věci moc nevidím. Já jsem tak nastavená, že spíš vidím to dobré. Kdybych byla zlá, tak bych asi viděla hajzly na každém rohu… ale já je tam prostě nevidím.
Takže když se mě někdo ptá na hejtry, moje odpověď je vlastně hrozně nudná:
Já žádné moc nemám.
A teď je určitě začnu mít… po tomhle rozhovoru. 😄
17. Myslíš si, že ženy, které tě sledují na TikToku, jsou stejné jako ty?
No… kdybych měla odpovědět úplně po pravdě – tak ano. A vlastně ani jinak být nemůžou.
Začala bych úplně jednoduše. Ty ženy jsou strašně hodné. Opravdu. Nepíšou mi hnusné věci, nepřichází tam zlá energie. Naopak. Mají trpělivost se mnou, píšou mi, že mě mají rády, že je bavím. A to je něco, co člověka vždycky trochu dojme.
Občas si říkám, že bych jim za to měla každé pondělí poděkovat. A ideálně každou z nich vyfotit – aspoň za půlku ceny… nebo rovnou zadarmo. Jen tak z vděčnosti.
Zdravotní pojišťovna by to měla proplácet. Píšou mi to ženy..
Ale pravda je i ta druhá polovina příběhu.
Já totiž na TikTok chodím hlavně bavit sama sebe. Je to taková moje malá laboratoř radosti.laboratoř radosti, místo, kde si můžu povídat a dělat věci spontánně. A když to někoho baví spolu se mnou, je to vlastně ten nejhezčí bonus. Místo, kde si můžu povídat, dělat si legraci sama ze sebe , protože život je krátkej na to bejt suchar.
Komentáře